Dvě fotky na výstavě!

Jak už u mě v posledních letech bývá zvykem, tak i letos jsem se z kraje května vydal na výlet do Svitav. On to nebyl ažtak úplně obyčejný výlet, jeli jsme totiž s přítelkyní na slavnostní vyhlášení výsledků a následnou vernisáž 38. ročníku Národní soutěže amatérské fotografie. Jak jste se mohli dočíst v březnovém "blogu", tak jsem do tohoto poměrně prestižního amatérského fotografického klání poslal celkem 5 fotografií, které byly (kromě jedné dosud nikde nepublikované) určeny pro můj osobní Instagram (proto ten charakteristický čtvercový "Insta size" formát). Jako obvykle jsem si žádné zásadní cíle nedával, přece jen do Svitav jezdíme už několikátý rok bez ohledu na výsledek.

Jako vždy jsme vyrazili již časně ráno do Brna, kde nás čekal přestup na vlak, který nás dovezl až do Svitav. Cesta celkem ubíhala, za houpavé ho pohybu vagonu jsme si dokonce i zdřímnuli (přeci jen člověk byl vzhůru už od půl paté a cesta byla dlouhá). První drobný zádrhel nás potkal až v Brně, kde náš "spěšňák končil svou jízdu. Informační systém nás odkazoval na nástupiště, kam měl přijet náš vlak. Na nástupišti stál i průvodčí, který pokračoval stejným vlakem jako my, ale ejhle on ten vlak přijel nečekaně o nástupiště vedle. Takže plné nástupiště lidí čekal rychlý přesun podchodem a nástup o kus jinde, něž se čekalo, nicméně všichni to zvládli bez újmy :-) Následovala cesta do Svitav, která vždy rychle ubíhá, přeci jen v klimatizované jednotce Inter Panter je i příjemně a hezká krajina za oknem je milým zpestřením cesty.

Ve Svitavách jsme vystoupili na udejším nádraží, které je díky rekonstrukci směrem do města doslova rozbombardováno. Jelikož jsme dorazili včas, v pohodě jsme se přesunuli do Ottendorferova domu a jeho krásného sálu, kde probíhalo vyhlášení.

Budu-li upřímný, letošní oceněné snímky mě až na pár výjimek především v mladších kategoriích nikterak zásadně nezaujaly, byl to ovšem verdikt odborné poroty a tak nelze jinak, než jej respektovat. To, že žádná z mých fotografií nebyla oceněna neberu nijak tragicky - přeci jen není důležité vyhrát, ale zůčastnit se a Národní soutěž je pro mě osobně skvělou možností prezentovat svou tvorbu široké veřejnosti daleko za hranicemi rodného kraje. Po vyhlášení následoval přesun do nedalekého Městského muzea a galerie, kde se konala vernisáž výstavy (zdaleka nejen) oceněných fotografií. Z celkem 899 přijatých fotografií porota vybrala zhruba 200 fotek, které byly k vidění právě na této výstavě a já mohu hrdě prohlásit, že i letos jsem se ocitl ve vybrané společnosti vystavovaných autorů. Dvě z pěti poslaných fotografií (již výše zmíněný dosud nepublikovaný fotografický experiment a fotografie zlínského autobusového nádraží v mlze) se dostaly do finálního výběru a byly tak k vidění na výstavě, čehož si nesmírně vážím.

Prošli jsme s přítelkyní výstavu a shodli jsme se, že letošní výběr na nás působil poněkud nepatřičně. Například oproti minulým ročníkům, které doslova zářily barvami letos převládala černobílá fotografie s často ponurou tématikou a výstava celkově působila poněkud ponurým dojmem (...sám mám co říkat s fotografií autobusového nádraží :-).

Ale jak už jsem psal, je to nenapadnutelný výběr poroty a je nutné to respektovat. Naopak vysoká úroveň organizace výstavy samotné si opět zaslouží jen a jen slova chvály, tohle svitavští prostě umí.

Následoval tradiční oběd v naší oblíbené restauraci, kde jsme nejprve byli odmítnuti s tím, že mají rezervaci. Oukej, člověk respektuje, že byl někdo rychlejší a jde hledat dál, ale to co následoval poté...

Prošli jsme celé svitavské náměstí a všude (lépe řečeno na jediných dvou místech na náměstí!) jsme byli upozorněni, že doba přípravy jídla může být až hodinu. To je celkem do nebe volající, že se člověk, který je vázán na následné železniční přípoje nemá v podstatě kde najíst. Vrátili jsme se tedy do námi oblíbené restaurace Pod Kašnou, kde mezitím dojedli lidé z rezervace a byl téměř prázdný lokál. To co následovalo je kapitolou sama pro sebe.

Prázdná restaurace, zmatečná servírka, mizerná úroveň obsluhy, z námi oblíbených pokrmů v poměrně našlapaném "jídeláku" z minulých let nezbyl v opravdu skromné nabídce ani jeden... Objednali jsme si kuřecí směs s ananasem a hranolkami, protože to byla naše na zhruba dvě hodiny poslední šance se najíst a očekávali jsme, že u tak jednoduchého pokrmu není co zkazit. To jsme se šeredně spletli!

Čekali jsme bezmála 45 minut a dostali jsme kuřecí směs, ve které bylo několik kousků masa zcela viditelně nedovařených, opravdu mastné hranolky by člověk ještě tak nějak zkousl. Dále bylo překvapení, když jsem si objednal Pepsi a za chvíli mi na stole přistála Pepsi, ale v plechovce. Přístup servírky je škoda komentovat.

Jídlo jsme do sebe doslova naházeli, jelikož odjezd vlaku se nezadržitelně blížil my opravdu nehodlali čekat další dvě hodiny.

Zkrátka svitavská restaurace Pod kašnou nikdy více!

Následovala cesta zpět do Brna, tradiční toulání se a nákupy ve Vaňkovce a pak hurá domů, kde nás cestou přes Drslavice překvapily následky průtržě mračen a bouřky, která z polí okolo cesty splavila hlínu z polí a na cestě místy bylo i 10 centimetrů bláta a vyjetá kolej od projíždějících automobilů...

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mě v mém koníčku podporují a to především mé drahé polovičce, mému tátovi, který letos bohužel do Svitav s námi ze zdravotních důvodů nemohl, všem ostatním členům rodiny s pochopením pro mou náplň volného času, panu Látalovi, který před několika lety objevil mé zalíbení pro fotografii a také Vám všem "podporovatelům" :-)